top of page

Máme doma dvojnásobné štěstí




Začalo to před deseti lety, kdy jsem přišla o svého syna a porodila jej bez známek života. Tehdy se mi zbořil celý svět a já jsem si myslela, že už nikdy nebudu šťastná. Vše se stalo, protože lékaři zanedbali péči jak o něj, tak o mě. Tím dnem pro mne skončila i možnost mít další dítě. Nespočet neúspěšných IVF byl tak vyčerpávající, až jsem jednoho dne dozrála a řekla si: „A dost! Budu se věnovat sobě.“


A tak jsem také udělala. Začala jsem studovat, změnila zaměstnání, kde jsem se vypracovala do vedoucí pozice. A stále studovala. Ale kousek mne stále toužil mít v náručí malého andílka, kterého můžeme vést životem stůj co stůj.


Tak jsme po mnohých rozpravách s partnerem dospěli k názoru, že tentokrát to vezmeme úplně za jiný konec. Přeci na světě nejsme jen my ti nešťastní, určitě někde tam venku je mnoho dětí bez rodiny, bez lásky a potřebuje nás, milující rodinu. Připravili jsme se na ten velký kolotoč, co nás měl čekat ohledně adopce, a zároveň jsme zažádali i o to stát se pěstouny. Bylo nám doporučeno, abychom se stali manželi, neboť dítě by mělo vyrůstat v plné rodině.


Ok, nachystali jsme svatbu během měsíce, my se stali manželi a absolvovali dvě sezení na OSPOD. Po té jsme absolvovali psychologické sezení v Brně. Měl to být běh na dlouhou trať, ale Bůh se rozhodl, že nás déle nebude trápit a jednoho dne zvonil telefon. Byla jsem v práci a chystala se na polední pauzu. Volali z OSPOD: „Paní J., máme tu maminku, která čeká dvojčata, má již více dětí, které nejsou v její péči a tyhle si také nemůže nechat a chce je dát hned po porodu k adopci.“


Srdce mi bušilo jako o závod a věděla jsem, že je už teď miluji. Udělám vše pro to, abychom tvořili rodinu. A nastal den den D, kdy volala z porodnice jejich biologická matka: „Jsou na světě, nechala jsem je hned po porodu odebrat, nejsou se mnou.“ Tekly mi slzy, měla jsem strach, že jsou tam sami, necítí žádnou maminku ani pohlazení. A tak jsem hned letěla do porodnice. Trvalo to dlouhých 5 dní, než jsem vše vyřídila, abych mohla nastoupit jako maminka a být tam s nimi.


Nakonec jsem získala své štěstí, a to dvojnásobek. Dnes mají děti 4 roky a jsme šťastná kompletní rodina.


No a kufřík? Ten jsme dostali při odchodu z porodnice. Měla jsem slzy v očích. Dostali jsme pletené komplety (ponožky, svetříky a čepičky), dále tam měli hračku, knížku s první fotografií z porodnice a prázdné fotoalbum).





Chcete se také podělit o váš příběh z kufříku? Napište nám na e-mail info@zivotvkufriku.cz.

Σχόλια


bottom of page