,,To, co dělá Život v kufříku, je úžasné pro budování základních hodnot u odloženého dítěte."

Rozhovor s manželi Pernicovými, adoptivními rodiči.

Máte za sebou více než 10 let role adoptivních rodičů. Co vám těchto deset let zkušeností dalo a vzalo?


Už to vlastně bude 14 let. V březnu budeme s naším nejstarším synem a zároveň prvním adoptovaným potomkem slavit 14. dovezeniny! A na podzim pak 10. dovezeniny našich dalších 2 dětí Jany a Pepíka, což jsou biologičtí sourozenci a přišli k nám společně. Letí to. Moc rychle. Co nám tento čas dal? Asi hlavně rodinu. Jsme prostě rodina. Máma, táta, děti, pes, andulky, babičky, dědečkové, strejdové a tety a vůbec. Vlastně je to z našeho pohledu normální rodičovství, i když zpočátku je to jiné, některé věci se těžko vysvětlují. Jako třeba to, že vazba mezi dítětem a adoptivním rodičem nevznikne hned, ale trvá to. Například tzv. „attachment“, který je automatický u většiny biologických párů, se u náhradních musí vyvíjet poměrně dlouho. Zvláště pokud, podobně jako my, přijmete děti v poněkud starším věku (3,5 roku, 3 a 2 roky), které strávily mimo svou biologickou rodinu v kojeneckém ústavu většinu svého dosavadního života. Nesou si nějaký svůj baťůžek zkušeností nebo, jak říkáte u vás kufříček vzpomínek, které nejsou většinou moc veselé (ačkoli některá zařízení jsou naprosto skvělá, plná skvělých „tet“, přesto tam prostě není maminka ani tatínek). Občas si sáhnete do svých stránek osobnosti a charakteru a objevíte i oblasti, které by za normálních okolností byly skryty a nikdy by se neobjevily. Což považujeme s Petrou, když se díváme zpětným zrcátkem, za něco, co posiluje, mění, rozvíjí, i když to bolí. Takže je to cesta, na které jsme všichni a má své krásné části i ty náročné, kde se člověk trochu dotkne dna. A předpokládám, že to znají i biologické rodiny, stejně jako třeba pěstounské. 😊


S oblibou říkáme, že naše rodina je prostě cirkus. Jedna manéž, na které se každý z nás snaží předvádět své vlastní představení – jeden je klaun, další akrobat, krasojezdkyně, drezér či žonglérka. A dohromady to rozhodně zpočátku nevypadalo jako Cirque du Soleil, A ukočírovat to? To je nadlidský výkon. 😊 Ale vylaďujeme se a jsme čím dál sehranější. Zrajeme, rosteme, učíme se od sebe, vidíme se v sobě a je nám spolu dobře.


Ani nevíme, jestli to něco vzalo – asi by zpětně člověk některé věci udělal jinak. Ale znáte to, když lezeme na horu, tak je to těžké, kolikrát se vracíme, zjistíme, že to nejde, skoro to vzdáváme. A když se tam vyškrábeme, jsme šťastní a taky v dálce vidíme další vrcholky, které by se ještě daly zkusit, ne? A zajímavé je, že pak když někomu popisujeme celou tu cestu nahoru, je to přece jasné, jednoduché, přímočaré, podruhé už přece víme. 😉


Jak jste s dětmi komunikovali skutečnost, že se jejich biologická rodina o ně nemohla starat? Jakým způsobem a kdy dětem byla tato pravda oznámena?


Naštěstí jsme měli skvělou tzv. přípravu na adopci. Je to proces, kdy se společně s dalšími žadateli o osvojení setkáváte s odborníky a lidmi, kteří mají velké zkušenosti a sami tímto procesem prošli. Díky Margitě Šantavé nám přišlo naprosto přirozené s dětmi o jejich minulosti mluvit. Je to součástí jejich identity a jakékoli případné skrývání a zatajování, formou tzv. milosrdné lži, dítě jenom poškodí. Odmalinka jsme s nimi mluvili o domečku (kojenecký ústav), jak jsme se tam potkali, procházíme fotografie z té doby. Proto je důležité, aby nějaké měly, když byly v péči těchto institucí.


O biologických rodičích mluvíme jen pozitivně a s respektem k jejich rozhodnutí dát svému dítěti šanci na nový život. Říkáme, že maminka a tatínek se prostě nemohli postarat o své děti a i díky nim jsme se mohli potkat a být teď spolu. Povídali jsme si o tom, že děti se do rodiny nemusí jen rodit, ale mohou se i potkat. Pohádky o Plaváčkovi nebo králi Ječmínkovi jsou toho krásným příkladem. Kromě toho slavíme zmíněné dovezeniny, tedy den, kdy poprvé přišli k nám, které jsou vlastně na úrovni narozenin. Cílem našeho snažení je, aby naše děti vnímaly náhradní rodičovství jako něco normálního. Naštěstí to v této době přestává být stigmatem a s případnými posměchy nebo urážkami se vyrovnají bez problémů a s nadhledem.


Připomíná mi to historku z našeho okolí, kdy se chlapečkovi asi ve 3. třídě vysmíval jeho spolužák, že je adoptovanej, že nemá pravou maminku a tatínka. Kluk mu s grácií odpověděl, že mu to vůbec nevadí, protože on (ten spolužák) se jenom narodil, kdežto jeho si VYBRALI! Nádhera.


Co vás tehdy vedlo k rozhodnutí adoptovat děti?


Nějak vnitřně jsme byli nastaveni na to, že pravidlo „krev není voda“ s námi moc nerezonuje a můžeme být biologickou i náhradní rodinou. Přihlásili jsme se do programu náhradní rodinné péče, aniž jsme ještě stoprocentně věděli, že nemůžeme mít vlastní děti přirozenou cestou. Oba máme humanitní vzdělání a pracujeme v pomáhajících profesích, takže je to pro nás přirozené rozhodování. No a po cca 3 letech od žádosti přišel Domča a aby nebyl sám, tak jsme šli i do další žádosti o náhradní rodičovství a po cca roce se k nám přidali sourozenci Janička a Pepíček. Myslím, že tím končíme a rodina v přímé linii je komplet. Vzhledem k tomu, že naše děti mluví o tom, že si, až budou velké, také vezmou děti z domečku, předpokládáme, že adopce z naší rodiny jen tak nevymizí 😊.


Dobře znáte naše kufříky a celý projekt Život v kufříku. V čem jsou kufříky pro odložené děti podle vás nejpřínosnější?


Jednoznačně vzpomínky, první zážitky, pocity toho, že někdo na mě myslel, pro někoho jsem byl/a tak důležitý/á, že mi napsal deníček, vyfotil si mě. Je to můj život – moje historie, než nastane ten v nové rodině. V opačném případě - a my máme i tuto podobnou zkušenost - k vám přijde skoro 3leté dítě, které nemá skoro nic, jen pár podivných fotek, nějaké oblečení a očkovací průkaz. To je vše. Žádná oblíbená hračka, knížka, plyšáček. To se na dětech může hodně podepsat.


Proto to, co dělá Život v kufříku, je úžasné a strašně prospěšné i pro budování základních hodnot u odloženého, odebraného nebo opuštěného dítěte. Třeba víra ve vlastní hodnotu nebo lidskost, či důvěru v lidi a dobro.


Máte nějaký vzkaz potenciálním adoptivním rodičům, kteří třeba čtou tento rozhovor?


Snad jen, že je super, že o tom uvažují a že jsou tomu nakloněni. Moc jim držíme palce, protože je tu stále mnoho dětských dušiček, které se potřebují přitulit k mámě a tátovi. Určitě přemýšlejí o výhodách či nevýhodách různých cest, jak se stát rodičem. Za nás je adopce tou nejpřirozenější cestou, pokud z jakéhokoli důvodu nemůžeme mít vlastní děti. Je tu velké ALE. Byli bychom opatrní, kdyby rozhodování o adopci dítěte mělo být v tom smyslu, že nemůžeme mít děti, v partnerském vztahu to už skřípe, je tam napětí, tak to zachrání adopce. Takhle to nefunguje. Dítě, které k nám přichází, potřebuje celé rodiče, nese si svoje problémy, mnohdy nemusí vůbec splňovat očekávání, a to může být zdrojem budoucích hodně těžkých situací. A ty se dějí, rodina přestane prostě fungovat a nekončí to vůbec dobře.


Adopce je radost, ale i obrovská zodpovědnost a taky proces učení. Zjistili jsme, že abychom vytvořili rodinný trojúhelník, tak musí fungovat základna, tedy Petra a já, a pak teprve můžeme přizvat další vrchol. Až se tento trojúhelník ustálí, tak pojďme vytvořit čtverec nebo v našem případě rovnou pětiúhelník 😊.


A možná poslední zkušenost: nebojte se držet svoje hranice, pokud se necítíte v té roli dobře, nebo to prostě „nepřeskočilo“ – to prostě někdy nemusí, je to naprosto v pořádku, a i vy jste taky v pořádku. Za nás přejeme mnoho spokojených maminek, tatínků a dětí v nových rodinách. A paradoxně co nejméně kufříčků.






34 zobrazení0 komentářů