top of page

Opuštěné děti potřebují uchovávat rané vzpomínky mnohem víc než děti z úplných rodin


Vrchní sestra dětské kliniky fakultní nemocnice Královské Vinohrady Mgr. Michaela Chmelařová má své zázemí a výhled do nemocničního areálu v nejvyšším patře budovy M. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je tedy sestra nejen vrchní, ale téměř nejvrchnější. Tato činorodá zdravotnice se nadšeně rozpovídala o svém povolání a jakoby mimochodem skromně přiznala, že prvotní nápad na projekt Život v kufříku se zrodil právě v této nemocnici pod jejím "velením".




Paní magistro, mohla byste prosím zavzpomínat, z jakého impulsu vzešla celá iniciativa pomoci opuštěným dětem?


Někdy v letech 2012-14 jsem byla staniční sestrou na porodnickém oddělení vinohradské nemocnice a měla jsem k ruce relativně nový kolektiv. S ostatními sestrami jsme se tehdy často scházely i mimo pracoviště a stále jsme přemýšlely, co bychom mohly ještě zlepšit.


V té době se u nás rodilo velké procento dětí, které u nás na oddělení z různých důvodů zůstávaly poměrně dlouhou dobu - ať už šlo o děti narkomanek, nebo prostě děti určené k adopci, do kojeneckých ústavů či do pěstounské péče. Tyto děti nám takříkajíc jen neprošly rukama, ale sestřičky se o ně několik týdnů staraly a vytvořily si k nim hlubší vztah. Z jistých pocitů lítosti pak vzešla myšlenka darovat jim do vínku víc, než jen tu základní zdravotnickou péči.


Kde jste hledala inspiraci?


Věděla jsem, že v Británii existuje sociální projekt Práce se životním příběhem. Dětem, které putovaly různě po ústavech nebo střídaly pěstouny, v rámci tohoto projektu věnovali různé obrázky a další předměty, které je pak dále provázely. Proto mě napadlo, že z pozice těch, kteří stojí na začátku životní cesty opuštěných dětí, disponujeme tím nejcennějším, co pro ně zároveň můžeme celkem snadno „zakonzervovat“. A to jsou informace. Když pak dítě jde do péče biologické rodiny, už nikdy se k informacím z tohoto období nemá šanci dostat.


Proč jsou vlastně tyto informace tak důležité?


Co se týče například adopcí, je současný trend takový, že se to dětem říká hned odmalička. Existují na to různé metody. Ale dříve to tak nebylo. Nicméně se už tenkrát prokázalo, že až ve 100% se to každé adoptované dítě stejně vždycky nakonec dozví, byť třeba až v dospělosti. Jedním z důvodů bylo právě to, že tyto děti neměly žádné informace ze začátku svého života. Ono se obvykle u příležitosti nějakých rodinných oslav zmíní něco ve smyslu: „Jo, to když ses narodila, napadlo půl metru sněhu.“ Nebo třeba: „Už v porodnici jsi byl největší cvalík.“ a podobně. Pokud tyto informace dítě nemá, podvědomě mu celý život chybějí a začne se dříve nebo později pátráním po vlastní identitě zabývat.


Proto jsme si řekly, že by bylo fajn, kdybychom jim tyto informace daly rovnou s sebou už z té porodnice. Nejprve jsme začaly s obyčejnými krabicemi, pak nám padly do oka takové ty klasické dětské kufříky, které se nosí třeba na výtvarku. Pár jsme jich nakoupily a začaly do nich dávat třeba výtisk novin ze dne narození miminka, kamínek nebo list v závislosti na ročním období, dudlík, lahvičku, ještě později jsme začaly spolupracovat se sdružením Klubko s nití, kteří nám dodávali pletené svetříky. Časem jsme se vzmohly i na knížečku, kam jsme zapisovaly základní míry, komentáře o chování dítěte, informace o počasí a podobně. Za vrchol považuji to, když se nám podařilo s naším sociálním oddělením domluvit pořízení první fotografie dítěte, ale ještě mnohem důležitější byla fotografie biologické matky. Protože to nakonec zajímá ty děti nejvíc: jak vypadala moje máma. Byly s tím samozřejmě ze začátku velké problémy. Sice tenkrát ještě nebylo žádné GDPR, nicméně se nám na základě informovaného souhlasu podařilo získat svolení matky a měly jsme s tím opravdu docela úspěchy. Kufřík pak i s dítětem putoval k pěstounům a bylo to tak dobře.





Jak to s projektem Život v kufříku pokračovalo dál?


Měla jsem pak o našem projektu přednášku pro zdravotnické kolegy, protože jsme tuto iniciativu v té době vyvíjeli bohužel jenom v rámci našeho oddělení. Potřebovala jsem prezentaci nějak pojmenovat a lámala si s tím doma hlavu. Říkám: „Petře, jak to mám celé nazvat?“ a můj manžel, překladatel, se jen chvilku zamyslel a pak přes rameno houkl: „A co třeba Život v kufříku?“. Což je, když se nad tím zamyslíte, skutečně skvělý název, který výborně vystihuje podstatu celého projektu.


O nějakou dobu později ke mně chodila na těhotenské masáže Martina Wojtylová Opava a já se jí o kufřících zmínila. Přišlo mi škoda, že tuto „službu“ nedostávaly děti také v jiných porodnicích. Holky (Martina Wojtylová Opava a Iva Barnincová Říhová, pozn. redakce) si o pár let později založily nadační fond La Vida Loca a celé to teprve pořádně odstartovaly na celorepublikové úrovni.


Jak ochotně se personál ke kufříkům staví?


Samozřejmě je to pro sestřičky práce nad rámec jejich povinností. Záleží tedy na jednotlivcích, jako ovšem vždycky se vším. Pamatuji, že i na našem oddělení tenkrát byla jedna sestra, která projekt nepřijala zcela za svůj. Veškerá data pak danému dítěti vyplňovala až sestra, která měla službu po ní. V současnosti je situace výrazně usnadněná dodáváním komplet kufříků, památníčků a celého know-how, které holky se svým nadačním fondem zdravotníkům poskytují.


V současnosti nadační fond La Vida Loca pravidelně zásobuje svými Kufříky pro život celkem 60 porodnic po celé ČR. Co na to říkáte?


Mám z toho obrovskou radost. Překonalo to moje očekávání, protože toto bychom my nikdy nedokázali. Každý projekt potřebuje, aby nad ním někdo držel ochrannou ruku a je s tím spojené nepředstavitelné množství práce a vynaložené energie. Líbí se mi, že se podařilo udržet i to mezigenerační propojení, kdy seniorky z domovů důchodců pro děti do kufříků pletou svetříky nebo háčkují hračky. A jak tak projekt sleduji, obsah kufříků a veškeré aktivity okolo se neustále rozvíjejí a nabalují na sebe úžasnou energii a šikovné lidi.


Jste s nadačním fondem v pravidelném kontaktu?


Přiznám se, že všechny jejich aktivity sledovat nestíhám, nejsem ani na sociálních sítích. Nicméně moc ráda chodím na akce, které nadační fond La Vida Loca pořádá a dostala jsem pozvání, abych vystoupila na celorepublikové odborné konferenci, která se chystá na září. Na to se moc těším.


Co byste nadačnímu fondu La Vida Loca vzkázala?


Rozhodně bych jim popřála mnoho štědrých sponzorů a dárců do dalších let, protože právě na nich záleží, jak bude projekt pokračovat dál. A také bych popřála výdrž všem, kteří se projektu s velkým nasazením věnují. Holek je v týmu málo a jsem strašně ráda, že se toho ujaly a ten způsob, jakým to dělají, je skvělý.


A v neposlední řadě bych chtěla popřát sestřičkám, aby také vydržely a měly chuť veškeré informace pro opuštěné děti vyplňovat i když je to nad rámec jejich povinností. Svůj smysl to totiž rozhodně má.


Comentarios


bottom of page