"Jsme vděčni za celou rodinu. Děti nám přinášejí energii do domu"

Přečtěte si rozhovor s pěstounkou tří dětí Lenkou Glembovou z Dolních Bojanovic



Celkem jste si vzali do pěstounské péče tři děti, můžete prosím trošku rozvést, jak k tomu došlo? Jaký je Váš životní příběh?


Vždycky jsem věděla, že bych ráda přijala dítě, které se nemá o koho opřít. Ale udělat první krok… Kdy a jak? Až postavíme dům, až, až, až...S manželem jsme postavili domek v Dolních Bojanovicích, tak akorát pro nás dva. Jen na chvíli…Život nám ovšem přinesl velké změny.


Můj jediný dospělý syn si našel přítelkyni s miminkem, malou pětiměsíční Kristýnkou. Kristýnku jsme si zamilovali a hned byla součástí naší rodiny. Zlato s úsměvem na tvářičkách. Po nějakém čase se však syn s přítelkyní rozešli. Syn odjel na cesty do Anglie a maminka Kristýnky se přesunula za prací na druhý konec republiky. Odjela s novým přítelem, ale bez dcerky. Kristýnku zanechala u nás.


Vyšlo najevo, že maminka je závislá na dávkách pervitinu. V čase mne oslovil OSPOD s návrhem, zda-li si Kristýnku nevezmu do pěstounské péče. Neváhali jsme. Začalo veškeré legislativní řízení a „zkouškové“ období, jako řádné pěstounské rodiny /náhradní rodinná péče/. Než se uskutečnil samotný soud, maminka porodila další dítě, Michaelka.


Nabídka druhého dítěte, sourozence, se nedala odmítnout. :o) V hlavě mi okamžitě vyvstalo: Sourozenci přece musí být spolu, mít rodinu a vzájemnou podporu. Soud mi svěřil obě děti do pěstounské péče. Velká radost a spoustu změn před námi.


Musela jsem prodat můj milovaný obchod s bylinkami, zdravou výživou, který jsem budovala 4 roky. S láskou jsem však zůstala s dětmi doma, abychom se navzájem poznali, našli k sobě cestu. Michaelek byl kojen přes pervitin, měl abstinenční přízraky, noční můry, nemluvil, byl velmi zanedbaný. To mě srdce trhalo a rozhodla jsem se udělat pro něj cokoliv.


Zde jsem velmi ocenila pomoc a podporu doprovázející organizace Trialog. Každý týden jsme navštěvovali psychologa, logopedii a toto překlenovací období trvalo rok a půl. Pokračovali jsme dále v psychosociální péči o obě děti.





Zanedlouho přišla třetí výzva.


Maminka porodila její třetí dítě, chlapečka Tobiáše. Tobiášek byl mamince odebrán z důvodu závislosti na pervitinu. Chlapeček byl umístěn do kojeneckého ústavu v Kyjově. Neváhali jsme a požádali jsme o předběžné opatření a Tobiáše si po pár týdnech odvezli domů. Tohle bylo pro nás nejtěžší období.

Jak se máte všichni dnes?


Domeček jsme upravili tak, aby děti měly svůj vlastní prostor. S mužem jsme se přesunuli do společné „herny“ – nejmilejší prostor pro všechny. Jedná se o kuchyň s obývacím prostorem, kde trávíme všichni nejvíce času. Tvoříme, vaříme a objímáme se. Podařilo se nám najít něco, co propojí rodinu i přes rozdíly věkové, a to je muzika a sport.


Dnes má Kristýnka 10 let, je to moc šikovná, kreativní slečna.


Michaelek má 8 roků, s naší pomocí a s pomocí paní asistentky se pokouší začlenit mezi své vrstevníky. Čeká nás však ještě mnoho práce.


Tobiášek má 4 roky a je to živé stříbro.


Nebudu lhát, že to bylo jednoduché, ale to trojité vyznání...mami mám tě rád/ráda stojí za to. Prioritou pro nás bylo a stále je dětem vytvořit bezpečné prostředí a možnost se rozvíjet.


Po té několikaleté zkušenosti se třemi dětmi v pěstounské péči, šla byste do tohoto rozhodnutí znovu?


Neměli jsme v plánu mít děti v pěstounské péči a hned tři.:o) Byl to dárek, který si nesl a nese spoustu výzev, změn, lásky a trpělivosti. Já ani Michal bychom neměnili. Jsme vděčni za celou rodinu. Děti nám přinášejí energii do domu :o)


Jak vnímáte podporu pěstounů ze strany úřadů a státu?


Velmi nám pomáhá možnost Participace na školení pěstounů, kde mi pomohli pochopit zraněnou dětskou duši. Jeden z těžších problémů pro mě nastal k 1. 1. 2022 se změnou zákona o pěstounské péči. Jsme považováni za rodinné příslušníky neschválené krajským úřadem a tím mi byla zkrácena odměna pěstouna o 10 tisíc korun a účast na sociálním a zdravotním pojištění. Děti vozím každý den ráno 10 km do škol, které jim pomáhají zvládat jejich psychosociální hendikepy. Odpoledne návrat a speciální péče o každého zvlášť. Pochopila jsem, že rozvoj a kvalita života dětí je pro mě nejdůležitější. S touto podporou tří odložených dětí je však nemyslitelné nastoupit do pracovního poměru.


Změnu legislativy vnímám jako rozhodnutí, které já sama nezměním. Nicméně se naší rodiny týká velmi významně. Již neplatí možnost zhodnotit konkrétní stav rodiny OSPODem, který rodinu zná a umí nejlépe posoudit její potřeby. Realita je totiž od zákonů někdy velmi vzdálená.


Přesto všechno ve mně převládá hřejivý pocit, láska a jsem pyšná na děti, jak velkou cestu již ušly. Tiše pozoruji, s kolika vlastními stíny se už rozloučily a přivítaly radost a slunce do života.


Jak jste se dozvěděla o projektu Život v kufříku a přijde vám užitečný?


S Ivou Barnincovou se znám opravdu dlouho a s radostí také sleduji činnost Nadačního fondu LA VIDA LOCA. Velmi se mi líbí projekt Život v kufříku, protože i my jsme již dostaly spoustu otázek typu „Jak? Proč?“. Děti mají potřebu se ptát na své dětství a hledají odpovědi.


Tento projekt jsem již před časem zahlédla na sociálních sítích. Velmi se mi ta myšlenka líbí. Každé dítě se jednou začne ptát a jeho kufřík mu může dát na spousty otázek odpovědi.


Budete tedy kufříky pro děti využívat?


Rozhodně! Už jsme každému z dětí začali do kufříků dávat jejich obrázky, vytiskli jsme spousty fotek, podařilo se nám najít jejich dudlíky a další drobnosti z miminkovského období. Určitě chceme pokračovat v uchovávání vzpomínek na jejich společné dětství a soukromý „vesmír“ v jednotlivých kufřících je pro to ideální.


Jaké je Vaše životní motto?


„Rodina je kdokoli, kdo tě miluje bezpodmínečně.“




40 zobrazení0 komentářů